Už uplynuly dva měsíce od doby, co jsem vystoupila z letadla, poprvé ve španělsku. Zatím jsem ještě nepřidala žádný příspěvek a doufám, že po přečtení tohohle mě alespon z části pochopíte.
Myslím, že můj pobyt tady, až do téhle chvíle, by se dal rozdělit na dvě fáze, tu první bych nazvala Nadšení.
Hned po mém příchodu do rodiny jsem posílala domů krátkou sms: "Mám nejlepší rodinu!". Vlastně to nebyla jediná věc, co mi přišla nejlepší... Byla jsem nadšená ze všeho.. každy okamžik, když jsem se podivala okolo sebe mi všechno připadolo jíné, nové, krásné(a ne bezdůvodně). Největší radost mi dělaly palmy. Dva týdny jsem ještě měla prázdniny, protože ve španělsku začíná škola o něco později. Po užasně prožitých čtrnácti dnech(přbližně) přišel ale první šok a to škola... Nerozumněla jsem vůbec ničemu a španělé opravdu anglicky mluvit odmítají!(Ale nadruhou stranu jsou velmi přátelštní a ochotní a fakt, že anglicky nemluví mě alespoň donutil pořádně studovat, takže teď už angličtinu téměř nepoužívám). S těmito zážitky jsem jela na první AFS orientaci a byla jsem opravdu překvapená, že stejné pocity sdílí z ostatních pouze dva ( ono je to vlastně docela dost, protože v Andalusii je tento rok jenom sedm AFS studentů, což je z celkového počtu něco okolo šedesáti docela malinko).
Z druhé AFS orientace jsem se vrátila včera a po druhém měsíci jsou nadšení téměř všichni, i když pro mě byl docela těžký.
Přišli první problémy s rodinou... nebylo jich tolik... pár nedorozumění a jídlo. Místní jídlo mi opravdu nechutná, ale moji hostitelští rodiče jsou v tomto ohledu docela přísní a musím jíst všechno, už si pomalu začínám zvykat. Brečela jsem v téhle době poměrně hodně, protože (teda alespoň u mě to tak funguje) když máte problémy doma, jsou to kamarádi, kteří vás podrží, ale ti jsou v česku a to je trochu z ruky... Byly okamžiky, kdy jsem se opravdu chtěla vrátit a po teměř třítýdením smutku jsem se rozhodla, že takhle takhle to dál nejde. Uvědomila jsem si, že už mi nedělají radost ani palmy ani barvy ani stále se usmívající lidé... po téměř dvou měsících mi došlo, že opravdu jsem ve španělsku, puvodně na školní rok, teď už jen osm měsíců... utíká to...
Teď, řekla bych, začínám třetí etapu svého pobytu.. něco jako probuzení.. všechno se ustálilo, pomalu se přestávám stresovat, že udělám doma něco špatně, mám ráda lidi okolo sebe a ostatní AFS studenti jsou opravdoví kamarádi... Teď můžu říct: Mám se dobře...
